McDonald's pomáhá mladým ukázat, co v nich je.

Na jaké pracovní pozici v rámci McDonald’s působíte? A co je její náplní?

Jsem vedoucí restaurace nebo chcete-li restaurant manager a mám na starost všechno. (smích) Od lidí, přes profit, HR, ale částečně i například marketing. Mám pod sebou kolem 120 zaměstnanců, a to už je jako malá firma, kde se člověk musí zaobírat úplně vším.

Jak náročné je vést tak velký tým?

Na této pozici jsem zhruba 3 a půl roku, ale začínala jsem na restauraci, kde bylo zaměstnanců “pouze” 30. Což je na rozjezd fajn, o lidech totiž víte daleko víc a oni sami to hodně ocení. Od dubna letošního roku působím v nové restauraci, a to už byl trochu skok. Stále se srovnávám s tím, že kolegy znám jménem, vím o nich nějaké základní informace, ale v porovnání s dřívějškem je neznám tak dobře. Musela jsem se tedy smířit s tím, že nemůžu vědět tolik kolik dřív. Postupně si ale vše krásně sedá.

Setkáváte se s kolegy nejen v kanceláři, ale i v samotném provozu?

Ano, rozhodně. Jsem vedoucí restaurace, ale pořád dělám “hambáče a kafe”. Soboty a neděle máme pravidelně náročné a v takový moment tým ocení, když se vedoucí také zapojí a pomůže. Sama si na tom navíc zakládám, jsem totiž provozní typ. A to mi pomáhá i v samotném řízení celé restaurace - například při přípravě jídla přemýšlím jak upravit plán na další den, kde přidat nebo naopak ubrat kolegy atd. V provozu se obecně cítím silná.

Proč jste se rozhodla spojit svou kariérní cestu s McDonald’s?

V Mekáči jsem přes 12 let a všechno to začalo, když jsem sháněla svoji první brigádu. V mých patnácti, šestnácti letech nebylo tolik možností. Řekla jsem si, že to půjdu zkusit na prázdniny. No a z prázdnin se vyklubala životní cesta. Mekáč je jednou z mála firem, které se nebojí nechat nezletilé pracovat s penězi a mít určitou zodpovědnost. Na začátku bych nicméně rozhodně neřekla, že ve firmě zůstanu takhle dlouho, ale už je tomu tak.

Co vám tato cesta firmou dala?

Mekáč mi dal všechno, co umím. Nastoupila jsem jako patnáctileté ucho, které toho moc neumělo, a najednou jsem si plánovala směny a musela na ně přijít. Naučila jsem se nejen zodpovědnosti, time managementu, ale i jednání s lidmi. Mekáč mi poskytl spoustu možností. Například možnost cestovat, protože jsem si na to už od patnácti let vydělávala a mohla si upravit směny tak, abych měla volno. I proto si Mekáče cením a neutíkám z něj. V mých očích je to opravdu ideální práce a i přesto, že jsem si po dostudování vysoké pohrávala s myšlenkou jít do oboru, který jsem vystudovala, Mekáč zvítězil.

Mekáč je všude stejný a v tom je to kouzlo. 
 

Jak vypadala vaše studijní dráha?

Gymnázium bylo jasnou volbou, protože jsem nevěděla, co bych chtěla dělat. Tam jsem se zhlédla v medicíně a přihlásila se na několik vysokých škol s tímto zaměřením. Ani jedna z nich však nevyšla, a proto jsem na rok zkusila chemii, u které jsem nakonec zůstala. Po bakaláři jsem už nechtěla pokračovat, ale přeci jen jsem zkusila přijímačky na magistra a úspěšně je zvládla. Na přírodovědecké fakultě UHK jsem tedy pokračovala na zcela novém oboru a díky individuálnímu přístupu vyučujících jsem si navazující studium užila daleko víc než to bakalářské. A ani nevím, co mě to napadlo, ale ještě jsem k tomu vystudovala pedagogickou fakultu, abych mohla případně učit právě chemii a biologii.

To znamená, že jste studovala a u toho naplno pracovala?

Ano. Při magisterském studiu jsem už navíc byla vedoucí restaurace, takže denní studium bylo opravdu náročné. Díky skvělým lidem kolem a mému zástupci v Mekáči to ale bylo možné zvládnout. Z legrace říkám, že polovina mého titulu je mého manžela a ta druhá mého dřívějšího zástupce, protože mi oba nesmírně pomohli. 

Obrovskou roli v tom však sehrála i podpora samotného majitele restaurace, který mi třeba v období státnic vyšel vstříc s volnem, to trvalo měsíc v kuse, a já tak mohla školu v klidu dokončit a dohnat pracovní záležitosti později. A takový přístup určitě není v mnoha firmách standardem.

Co pro vás bylo v rámci práce v McDonald’s největší výzvou?

Řekla bych, že první měsíc v nynější restauraci byl opravdu těžký. Naskočila jsem do rozjetého vlaku, kdy se z v podstatě zavřené restaurace v období pandemie vše překlopilo a během týdne se otevřely všechny vnitřní prostory restaurace.

Čeho byste ráda v rámci své profesní dráhy jednou dosáhla?

Celkem jsem pracovala na čtyřech pobočkách a restaurace, kde jsem teď, je opravdu “vysoká škola Mekáče”. Hodně lidí, vysoké tržby, rozsáhlý pozemek vyžadující zahradní úpravy, odhrnování sněhu, ztracená dětská bota v playlandu - to všechno je nyní má práce, ale kdyby mi to někdo řekl před dvěma lety, tak bych mu to nevěřila. Je tedy možné, že jsem už dosáhla svého kariérního vrcholu, o kterém jsme si ale ani nedovolila snít.

Vybaví se vám nějaký pracovní moment, na který jste opravdu pyšná?

To je opravdu těžké říct, protože let v Mekáči je už dvanáct a takových momentů byla spousta. Možná bych raději zmínila moment, kdy mě naši zaměstnanci doslova vyrazili dech. Na předchozí restauraci jsem slavila desetileté výročí ve firmě, ale můj zástupce se tvářil jako by o nic nešlo. To však byl pouze zastírací manévr, protože mi celý tým uspořádal obrovskou párty, o které jsem neměla tušení. A v ten moment jsem si řekla, že to, co dělám, asi vážně dělám dobře, a že mě kolegové mají asi opravdu rádi. 

Co byste poradila nejen letošním maturantům?

Když si něco vyberete, dělejte to, jak nejlépe dovedete. 

Mekáč je vlastně můj nejdelší vztah.
 

Co se vám vybaví, když se řekne McDonald’s?

Zlatý oblouk. Dvě zkřížené hranolky. (smích) Ale teď vážně - určitě lidi a jistota. Nejen jistota zaměstnání, ale i obecná jistota, protože v jakékoli McDonald’s restauraci najdete wifi, toalety a ten samý BigMac jako u nás.

NIKOLA PERNÁ (28)

Na Univerzitě v Hradci Králové vystudovala dva magisterské obory - Bioorganickou chemii a Pedagogiku. Ve 25 letech se stala vedoucí pobočky McDonald’s v Hradci Králové.